úterý 28. ledna 2014

Studentské prostřeno #4

Další dávka jídel, které si vařím. Ve zkouškovém jsem rád, že si vůbec udělám ráno tu kaši, takže nějaká nálada na velké vyvařování není. A když už, tak je to rychlé, jednoduché a dá se to jíst. Takové tři důležité body.

Dám to tu hned jako první, protože už je to hrozně trapné. Ale já to tu chci mít, takže to tu bude. Navíc jsem si poslední dobou hodně oblíbil pomeranč, snídaně tento týden vypadala každý den úplně stejně. Na zítřek už mám koupený banán. Protože mám rád v životě změny.


Přivezl jsem si z domu kuře. Jedno celé, velké, mražené kuře. Dokážu se bez masa obejít klidně i dva týdny, a ani pak mi nechybí. Ale když už bylo, tak co s tím. Jako první rizoto. První vám musím vysvětlit, co u mě znamená rizoto. Rýže, maso, jeden druh zeleniny (protože se mi víc nechtělo chystat) a pepř. Kuře peču klasicky na cibuli a vodě, s nějakým kořením. Tentokrát bylo úplně v celku, a protože mám skvělou paměť, vůbec jsem ho nezapomněl vytáhnout z mrazáku. Takže dopoledne trochu rozmrzlo a pak jsem si zahrál na ostravský masakr pří porcování. Ještě, že jsem na bytě sám, takhle to všechno zůstane v utajení. :)) A nelekejte se toho lavoru, ve kterém to je. Ke studentskému bytu patří i studentská výbava a tou se rozumí talířky pro rodinu liliputánů, kteří ani nemají hlad. Vůbec to není mou leností, že jsem si za tu dobu, co tu bydlím, nemohl koupit něco lepšího.



Jsou dny, kdy se mi nechce krájet zelenina. A jsou dny, kdy se mi zelenina krájet chce. Pak to vypadá nějak takhle.


A protože je jedno kuře celkem dost, zbylo maso i do nějakého toho salátu. Jednoduše jen zelenina, maso, balkánský sýr a koření podle chuti. Žádné dlouhé vymýšlení. Esteticky taky asi bez bodů, ale hlavně že to bylo dobré.


Jako další tu mám dnešní oběd. Z nějakého důvodu jsem byl aktivní a měl chuť na něco, co jsem dlouho neměl. Tak padl výběr na zapečené těstoviny s tuňákem, tvarohem, vejcem a ředkvičkami. Ono to dohromady dává zvláštní kombinaci, ale fakt to bylo dobré.



A taková klasická večeře...


Na závěr sladká tečka. A taky tip pro všechny, kdo by mi chtěli někdy udělat radost. Mám rád přesně takový typ buchet. Žádných pět vrstev všeho možného (ale to si taky dám, když nebude jiná možnost). Mám rád tuhle a míša řezy. Dvě nejoblíbenější sladké tečky, pro mě to je teda většinou potréninkové jídlo.


Žádné kulinářské speciality to nejsou, proto se ten článek jmenuje tak, jak se jmenuje. Jde čistě jen o inspiraci nebo o informace o tom, co se mi za tu dobu na stole všechno objeví.

neděle 26. ledna 2014

Pás, kolo? Ne, díky

Tímto článkem nechci shazovat účinnost těchto kardio tréninků. Ani náhodou. Sám jsem je měl zařazené v tréninkovém plánu, ale to spíše na začátku, když to bylo opravdu třeba. Musím říct, že totálně propocený (to je sexy, co?) jsem odcházel právě z kardia a z tréninku nohou. U ostatního jsem se taky nadřel, ale nebylo to na ždímání. Postupem času ale pás i kolo z mých tréninků vymizely úplně. Bylo to hlavně změnou přístupu k ostatním tréninkovým dnům. Začal jsem zařazovat více supersérií, zkracoval pauzy mezi cviky a hle... je to ještě větší masakr.

Ještě kdysi, pravidelná dávka ranního kardia
Vždycky mám lepší pocit, když odcházím z posilovny zničený. Ale takový pocit nemám pokaždé. Ono se říká "kdo nezvrací, cvičí pod své možnosti", ale vysvětlujte to pak obsluze fitka, že ty vaše možnosti teď leží na jejich koberci před volnou osou. Takže opatrně. Jedna z prvních a celkem důležitých věcí je znát své možnosti. K tomu se dopracujete, když budete pravidelně cvičit. Každý přece ví, co si může a co si nesmí dovolit. Je celkem nepříjemné, když se vám uprostřed tréninku začne motat hlava, bude vám špatně nebo nastane jiná kratochvíle.

A protože jsem vyřadil tohle kardio, nastává zásadní problém. Jak docílit toho, abych se po takovém tréninku cítil opravdu na dně. Upřímně, když si dám tři série nějakého cviku, mezi každou hodím určitou pauzu, tak sice cítím, že něco dělám, ale určitě mě to nezničí. Je to takové lážo-plážo. Možná je to tím, že už nějakou chvilku cvičím a takové tréninky jsem zařazoval na začátku hodně často. Ale nemůžu na ně říct křivého slova, protože posloužily dobře. Tak jak teda na to?


Supersérie. Jedna z mých nejoblíbenějších součástí tréninků. Když můžu, vrazím tam supersérii. Je to komplexnější, dynamičtější a mnohem více namáhavé (pokud ji teda vytvoříte správně). Do superérií se dají naházet prakticky všechny cviky. Jediné, co do nich nedávám, je bench, mrtvý tah a dřepy. Ty si zaslouží svůj prostor. A taky nemůžu mít celý trénink jen o supersériích. Jde o to to správně nakombinovat. Na začátku samostatný cvik, dvě supersérie, pak zase samostatně... to je jen příklad, takhle můžete vymýšlet do nekonečna. 

zdroj: www.kiss98.cz

Zkrácení intervalu odpočinku. Když cvičím, odpočívám jen velmi málo. Nehlídám si čas, jen se prostě nechám párkrát nadechnout a pokračuju. V tomto ohledu je velká výhoda, že chodím cvičit výhradně sám. Nějaký přestávkový pokec s kamarádem moc nehrozí a trénink má pak plynulý charakter. A o to jde. Soustavně se namáhat, dávat svalům jen trochu odpočinku a klidu. Relaxovat můžou doma, tady jsem v posilovně, tady se něco dělá. 



A pokud spojíte tyto dvě věci k sobě, určitě nebudete z cvičení odcházet stejným způsobem, jako jste přišli. Proto už nemám potřebu běhat na páse nebo jezdit na kole, které stojí na jednom místě. Každý můj trénink je takové silové kardio. Víc mě to baví a cítím se potom lépe. Jasně, chodím běhat ven, ale to nedělám kvůli nějakým kaloriím nebo váze, to dělám proto, že mě to baví. A podle mě se dá tento způsob tréninku využít i když hubnete. Takovým tréninkem spálíte ještě více, než na několikrát zmíněném páse.

Jestli ale běháte v posilovně rádi, tak běhejte dál. Není na tom nic špatného. Tohle je jen prostě "jiná" možnost. 

čtvrtek 23. ledna 2014

Buď s jídlem kamarád

Pokud někdo chce změnit svou postavu, nestačí jen dřít v posilovně. To už všichni ví. Poslední dobou se nám ten trend zdravé stravy a životního stylu celkem rozrůstá. Na jednu stranu je to skvělé, protože se to aspoň dostane k více lidem. Opačná strana mince jsou všelijaké výmysly, produkty a zaručené tipy ať už na hubnutí, přibírání nebo udržování. Je fakt, že ty tu jsou snad úplně od začátku, ale poslední dobou se můžete různě po internetu a časopisech dočíst opravdových skvostů.

A proto jsem tu já, nejchytřejší člověk na světě, který vám tu napíše jediný a zaručený způsob, jak zatočit s váhou a změnit svůj život. Dobře, teď vážně. Zase budu psát co dělám já, co mi neubližuje a o čem si myslím, že se třeba až zbytečně moc řeší. Už víte, že já v jídle nějaký ustálený režim nemám. Vstanu, dám si snídani. Mám hlad, posvačím. Dám oběd, svačinu, večeři. Někdy je tam jídlo navíc, někdy ne. Nebudu do sebe zbytečně cpát něco, co nepotřebuji. Nebo nechci.

Dám tady jeden takový příklad. Hodně často se stává, když někdo hubne, tak začne hladovět. Prostě nejíst. A když nejím, musím přece zhubnout. To je logické. A teď se vžijeme do situace našeho organismu. Musí správně roztřídit živiny, které tělu poskytne, aby mělo energii po celou dobu nějaké aktivity. Ale co když má těch živin málo, protože se někdo rozhodl jíst málo/nejíst? No tak samozřejmě, že si ty zbylé zásoby bude držet na horší časy. Prostě vám je nedá. Takže se jich ani nemůžete zbavit. A vaše hladovka je úplně k ničemu. To je pech, co? Sebe oblbovat můžete, svůj organismus ne. A když už se vám podaří takhle nějaké to kilo zhubnout, po návratu k normálu jich přiberete dalších pět. Stojí to za to?


Určitě byste se na kamaráda nikdy nevykašlali. A rozhodně ne večer. Večer se musí taky jíst. A proč? Když usneme, většinou je nám pak všechno jedno. Ale organismus musí fungovat dál. A ke svému fungování potřebuje co? Živiny. Odkud? Z jídla. Jak je nebude mít, je dost možné opakování scénáře viz předchozí odstavec. A někde jsem četl, že se řeší, jestli jíst večer pečivo nebo ne. Prozradím vám takové malé tajemství. Od úplného začátku až po včerejší večer (a dnešním to bude pokračovat) kromě malých výjimek mívám k večeři pečivo. Pečivo je pro mě jedna z věcí, kterou si prostě večer dát můžu a nemusím to řešit. Něčím namažu, něco na to dám a hotovo. Nenapadlo by mě se nad tím pozastavit, kdybych to teď někde nečetl. Takže si s klidem nějaké to pečivo večer dejte, podle mě je to bezpečné.

Lidi, jezte. Nemusíte žrát, stačí jíst. Ale opravdu, nekašlete na to. Hladovky ještě nikdy nic nevyřešily a nikomu úspěšně a dlouhodobě k lepší postavě nepomohly. A to jsem je taky zkoušel. A kdoví, kolik nás bylo. Ať je ráno nebo večer, když máte hlad, najezte se. Nemusíte zrovna vyjíždět do nejbližšího mcdonadlu, ale o tom tady doufám už psát nemusím. Ani nechci. A je úplně jedno, jestli to ten den budou čtyři jídla, pět nebo šest. Když něco takového dodržujete, pokračujte, já proti tomu nic nemám. Mám ale rád volnost a v tomto si ji můžu naplno dopřát. Pokud víte kolik, co a kdy sníst, nemůže vám ublížit vlastně "skoro nic".  A všímám si toho nejcitelněji až teď, když nemám tolik času na cvičení, jak bych chtěl.


Pravidelná kontrola. Po Vánocích, cukroví, lyžáku... Asi nekritičtější období za ty dva roky vůbec. A snad se tu zase brzy počteme!

David

středa 22. ledna 2014

Nečíst!

Leden je asi nejvíce proflákaný měsíc, jaký jsem zatím měl. Z pohledu cvičení. Jinak ani náhodou. Zkouškové mám skoro za sebou, chápejte, chybí mi už jen jedna zkouška. Ta nejtěžší. Takže se na příštích sedm dní zavírám, vypínám počítač, zahazuji mobil a učím se. Dobře, tak horké to zase nebude, ale fakt se budu muset trochu snažit. Ne, že bych se doteď nesnažil, ale bude to chtít ještě o trochu víc. A teď už mlčím, protože o škole psát nechci. Chtěl jsem jen, ať víte, že se neflákám. I když spíše psychicky.

Protože chodit do posilovny teď nemá cenu (to zní hrozně depresivně, že?) tak běhám. A někdy si zacvičím doma. Jsem v takovém stavu hibernace. Škola má posilovnu zavřenou, já jsem líný se zvednout a jít si zacvičit do normální, tak se nedivte. Ono mi to ale prospěje, tělo teď dostává zabrat hlavně tím během každý večer. A podle toho vypadá i jídlo. Rozhodně si teď nedopřávám sladké hody nebo vysoko sacharidová jídla. Člověk musí vědět, co si může dovolit. To je jedna z prvních věcích, co se musí naučit.

Abych zdůraznil nedůležitost článku, přikládám fotku fotky sebe,
jak si hraju na písečku. Jen tak.
Od února by to mělo vypadat zase trochu jinak. Bude čas na vypisování tréninků, jídelníčků, jak to bylo předtím. Teď bych vám tu mohl vyfotit namazaný chleba s tvrdým sýrem, namazaný chleba se šunkou... a spousty, spousty kafe. To by bylo terno, co? Každopádně bych se chtěl s novým režimem více zaměřit na funkční tréninky, menší podíl strojů a více se potrápit s vlastním tělem. Dělal jsem to už předchozího půl roku, ale spíše výjimečně. Snad nám ve škole zase zpřístupní gymnastickou tělocvičnu, tam by to bylo fajn.

To je zase spousta keců a žádné použitelné informace, že? Ale já za to nemůžu. Jsem lajdák, nefotím, tak tu ani nemám co dát. A o polonahé fotky z lyžáku by beztak nikdo nestál. Takže se jdu teda zavřít, zkusit se něco naučit, ať nemusím příští rok nic opakovat. Ale to až od zítřka. Dnes ať mi dá škola ještě pokoj, stačila mi ranní zkouška. Jak jste na tom vy, školou povinní čtenáři? Máte hotovo nebo se musíte stále snažit, jako já?


Všem hodně zdaru, ať se daří a nezapomeňte... kredity budou stačit!


neděle 19. ledna 2014

Na chvilku zpátky

Ahoj všichni,

stýskalo se vám? Mně celkem jo. Bohužel na lyžařském výcviku byl přístup k internetu marný a čas psát nějaké články už vůbec žádný. Je fakt, že z lyžáku už jsem nějaký ten den doma, jenže když si deset dní zkouškového válíte šunky na horách, máte pak co dělat, abyste se stihli na všechny zkoušky náležitě připravit. Učím se, učím, protože pozítří mě čeká jedna zkouška, den potom hned druhá. Žádná sranda, ale nějak to zvládneme. Jako vždycky.

Celkově teď musím ke cvičení a jídlu přistupovat hodně "free". Na lyžáku toho pohybu bylo dost, na to si stěžovat nemůžu. Více jsme šlapali a běhali, než jezdili a sjížděli. Ale i tak to byla jedna z nejlepších akcí, na které jsem kdy byl. Sešla se skvělá parta lidí... a to vlastně úplně stačí. Nebudu tu ze sebe dělat svatouška, pilo se celkem dost a ani já jsem nebyl výjimka. No a co, bylo to hrozně fajn, na nějaký čas "vypnout" a nic neřešit. Když to píšu teď, plně vrácen do reality, tak se mi po tom trochu i stýská.


Pokud vše půjde jak má, od února najedu zase na nějaký ten lepší režim. Jak v životě, tak na blogu. Cvičením si teď akorát tak čistím hlavu, když už mám dost učení. Dnes jsem si byl zaběhat, trochu potrápil břicho a hned bylo lépe. Posilovnu teď nestíhám vůbec, to zase až začne škola. Jídlo na lyžáku bylo nad očekávání, sem tam menší porce, ale vesměs stačilo. Jen tam bylo každý den maso. Maso, maso, maso. Sám jsem zvyklý si ho dát jednou za týden, za dva. Takže bych se klidně obešel bez něj i tam.

Nevím jak moc teď budu psát. Není ani o čem. Že se učím a cvičím, to už jsem napsal teď. A příští týden snad i vypnu noťas a všechny komunikátory, protože zkouška z anatomie rozhodně nebude zadarmo. Držte palce. V únoru to zase rozjedeme.

David

neděle 5. ledna 2014

Z deníku studenta #5

Ahoj všichni,

dnes trochu odlehčíme. Začal leden, začalo zkouškové období. Hned první den jsem si střihl zkoušku z češtiny, tak uvidíme, jak to dopadne. Teď mám až do 21. 1. klid. Relativně. V úterý odjíždíme na lyžák. Čtete dobře, lyžák. Zatím si nejsem vědom, co tam přesně budeme dělat, ale to nechám na organizátorech. Zaplacené to je, kredity za to taky potřebuji, takže mlčím. Jeeeenžeee...

Lyžák od slova lyže. Doslova. Nemůžu si vzít prkno. Grrr. Na lyžích jsem stál naposledy... někdy v minulém století. Nedá se nic dělat, nějak to zvládnu. Běžky. Cože? Tak na těch jsem nestál ještě nikdy. Máme možnost si vybrat z různých skupin. Ostřílení borci do A, obyčejní jezdci B, neumělové C. Nemáte tam nějakou skupinu Z, prosím?


Zatím to ale s tím počasím vypadá spíš na nějaký turisťák. Víte jak, tůry, sluníčko, opalovací krém a tak. 7° na začátku ledna. Jedeme na Bílou, kde se pořád ještě snaží nějak zasněžovat, ale nevím, jak dlouho jim to vydrží. Trasa na běžky je úplně čistá, na procházky jak dělaná. A já se natrápil, než jsem si nějaké běžky vůbec sehnal. Pokud je nepoužijeme, vůbec se nebudu zlobit. Na druhou stranu, když už tam jedeme, aspoň nějaká ta lyžovačka by být mohla.

S tím tak trochu souvisí, že od 7. do 16. 1. to bude trochu improvizované. Vůbec nevím, jestli sem něco napíšu nebo ne, takže se nedivte. Ale ono to u mě není nic nenormálního, půl měsíce se neozvat. Normálka. Poslední dny teda ještě využívám k nějakému tomu sportování. Po dlouhé době jsem měl možnost jít do posilovny i s někým (protože 99% mých návštěv je single záležitost).


Tak nějak jsem se už vzpamatoval z Vánoc a odvykl si všemu cukroví a podobně. Jsem rád, že jsou Vánoce jen jednou do roka. Ale co budu povídat, nějak moc to poznat nejde. Na to, co jsem všechno zbagroval. Uvidíme, jak to bude vypadat po lyžáku. Snídaně, oběd, večeře v ceně. Ale co si počnu bez ovesných vloček ráno? To jako budu snídat co? Noční můra už teď, pomooooc! Chci svoje jídlo, svoje. Ale tak aspoň se na to budu potom více těšit.


 A po lyžáku začne ten největší horor. V jednom týdnu zbytek zkoušek, do každého předmětu minimálně 15 okruhů a vůbec ne krátkých. Ale hodně z vás ten pocit zná určitě taky.


Mohl bych se učit, že? Zkouškové mám o 10 dní "kratší" právě z důvodu toho lyžáku. Nic moc. Proto chodím pilně cvičit, běhat... a dělám všechno pro to, abych ty teoretické zkoušky zvládl. Ještě abych se začal i učit. Pak to bude kompletní. Takže mi držte palce, ať si na lyžáku nic nezlomím (když jsem byl posledně, takové štěstí jsem neměl) a užívejte si jarního počasí v lednu.

David

čtvrtek 2. ledna 2014

Mužská psychika není z oceli (PPP)

Teď nedávno jsem viděl jedno video. Pokusím se pak najít odkaz, ale zatím se obejdeme i bez něj. Bylo v něm řečeno hodně. Týká se to hlavně problému dnešní společnosti a neustálém předhánění se, kdo bude vypadat lépe, kdo bude v lepší formě. To všechno za cenu svého vlastního zdraví. O tomto problému se ví, mluví se o něm. Ale málokdy se mluví o mužích.

Všude okolo jsou reklamy plné hubených nebo dobře stavěných mužů, kterým jde na těle vidět snad každý sval. To je všechno hezké, ale ona tahle časopisová forma málokdy bývá taky formou skutečnou. Jednak se na fotkách dá krásně pohrát se stíny a existuje spousta programů na další vylepšení. No, úplně to samé, co je u modelek, se děje i zde. A pak se dějí věci, které se dějí.


Já na blog píši podle pravdy. Mnohokrát jsem tu psal, co všechno si dám, na čem třeba ulítnu a jak často. Je to takový fajn trénink na psychiku. Odpoutat se od toho, nebát se všelijakého jídla. Jídlo tu není pro to, aby nám ubližovalo. Ubližuje nám hlavně jeho množství. Ať je ho hodně nebo velmi málo. Zlatá střední cesta. Ale jak ji najít? Tohle je těžké, přiznávám. Sám si netroufnu tady napsat nějaké moudro, kolik toho má člověk jíst. Ona věta "aby ses cítil fajn" taky moc neřekne. Jím, když mám hlad. A když jsem s tím začínal, přečetl jsem si tolik různých rad, článků a názorů, že jsem se měl od čeho odrazit a vytvořit si vlastní.

A kdyby se mě někdo zeptal, jestli jsem měl myšlenky třeba na nějaké zvracení nebo držení hladovky, lhal bych, kdybych tvrdil, že ne. Takové černé myšlenky tam někde v hlavě prostě mám taky. Nebo tam aspoň byly. V začátcích i celkem silné. A nestydím se to přiznat. Nadlábnout se vším, na co člověk přijde a pak to hodit ven a nemusím mít výčitky. Jenže takto to nefunguje. Huntovat si tělo kvůli nesmyslným ideálům je prostě špatné. Takhle své vytoužené postavy nedosáhnete, pouze se mílovými kroky vzdalujete. A protože si tohle plně uvědomuji, nikdy jsem se k takovému extrému nemusel přiklánět.

Vyzvracet nějaké jídlo jen kvůli tomu, abych nezalil břišní svaly tukem, to je extrém. Bohužel se to děje. Ona ta naše psychika taky nevydrží všechno. A když vidím, jak si někdo troufne dát na internet své fotografie, následně je (i když ty fotky nejsou špatné, takové je prostě povaha lidí) armádou tupců zkritizován (a v žádném případě to není kritika konstruktivní), tak ne každý může takovéto útoky přestát ve zdraví. Lidé si dávno odvykli pomáhat, protože ta druhá možnost je o mnoho jednodušší. Když si potom takový člověk ještě pustí videa plné chlapů se 7% tuku a obrovskou motivační energií ve dvou minutách, jak to asi dopadne. Nemusím být psycholog, abych to uhádl.

Samozřejmě to tak nemusí být u každého. Já tu dávám fotografie velmi často. Za ten rok a půl jsem si zvykl na cokoli. Když se to někomu nelíbí, v pohodě. Když někdo uráží, ignoruj (každý má právo na svůj vlastní názor (i když mají někdy v hlavně prázdno a říkají tomu vlastní názor (dík Raego))). Důležité je si kvůli takovýmto lidem neničit svůj vlastní život. A své vlastní tělo. Jasně, klidně se tomu více věnuj, víc dři, lépe jez. Ale nikdy se nedostaň do takového extrému, jak je napsáno výše. Ten nepomáhá.

Jsem si vědom, že tu dávám spoustu fotografií, které si absolutně odporují se vším, co jsem napsal. Toho tuku na sobě taky nemám moc, ale sportuji prakticky každý den, je to můj koníček, záliba. Není to pro mě smysl života. Je to bonus, kterého člověk může dosáhnout, pokud dobře zkombinuje životní styl s jídlem a právě tím sportem. Cvič tak, aby ti to neubližovalo. Ať už tělesně, tak fyzicky. Pamatuj si, že se v prvé řadě musíš cítit dobře. A od toho se odrážet.

Chlapi, neblbněte. Zdraví máme jen jedno. A tím, co děláme, si ho chceme posílit. Ne zničit. :)


A tady je video. Anglicky, ale všemu jde dobře rozumět.