čtvrtek 2. ledna 2014

Mužská psychika není z oceli (PPP)

Teď nedávno jsem viděl jedno video. Pokusím se pak najít odkaz, ale zatím se obejdeme i bez něj. Bylo v něm řečeno hodně. Týká se to hlavně problému dnešní společnosti a neustálém předhánění se, kdo bude vypadat lépe, kdo bude v lepší formě. To všechno za cenu svého vlastního zdraví. O tomto problému se ví, mluví se o něm. Ale málokdy se mluví o mužích.

Všude okolo jsou reklamy plné hubených nebo dobře stavěných mužů, kterým jde na těle vidět snad každý sval. To je všechno hezké, ale ona tahle časopisová forma málokdy bývá taky formou skutečnou. Jednak se na fotkách dá krásně pohrát se stíny a existuje spousta programů na další vylepšení. No, úplně to samé, co je u modelek, se děje i zde. A pak se dějí věci, které se dějí.


Já na blog píši podle pravdy. Mnohokrát jsem tu psal, co všechno si dám, na čem třeba ulítnu a jak často. Je to takový fajn trénink na psychiku. Odpoutat se od toho, nebát se všelijakého jídla. Jídlo tu není pro to, aby nám ubližovalo. Ubližuje nám hlavně jeho množství. Ať je ho hodně nebo velmi málo. Zlatá střední cesta. Ale jak ji najít? Tohle je těžké, přiznávám. Sám si netroufnu tady napsat nějaké moudro, kolik toho má člověk jíst. Ona věta "aby ses cítil fajn" taky moc neřekne. Jím, když mám hlad. A když jsem s tím začínal, přečetl jsem si tolik různých rad, článků a názorů, že jsem se měl od čeho odrazit a vytvořit si vlastní.

A kdyby se mě někdo zeptal, jestli jsem měl myšlenky třeba na nějaké zvracení nebo držení hladovky, lhal bych, kdybych tvrdil, že ne. Takové černé myšlenky tam někde v hlavě prostě mám taky. Nebo tam aspoň byly. V začátcích i celkem silné. A nestydím se to přiznat. Nadlábnout se vším, na co člověk přijde a pak to hodit ven a nemusím mít výčitky. Jenže takto to nefunguje. Huntovat si tělo kvůli nesmyslným ideálům je prostě špatné. Takhle své vytoužené postavy nedosáhnete, pouze se mílovými kroky vzdalujete. A protože si tohle plně uvědomuji, nikdy jsem se k takovému extrému nemusel přiklánět.

Vyzvracet nějaké jídlo jen kvůli tomu, abych nezalil břišní svaly tukem, to je extrém. Bohužel se to děje. Ona ta naše psychika taky nevydrží všechno. A když vidím, jak si někdo troufne dát na internet své fotografie, následně je (i když ty fotky nejsou špatné, takové je prostě povaha lidí) armádou tupců zkritizován (a v žádném případě to není kritika konstruktivní), tak ne každý může takovéto útoky přestát ve zdraví. Lidé si dávno odvykli pomáhat, protože ta druhá možnost je o mnoho jednodušší. Když si potom takový člověk ještě pustí videa plné chlapů se 7% tuku a obrovskou motivační energií ve dvou minutách, jak to asi dopadne. Nemusím být psycholog, abych to uhádl.

Samozřejmě to tak nemusí být u každého. Já tu dávám fotografie velmi často. Za ten rok a půl jsem si zvykl na cokoli. Když se to někomu nelíbí, v pohodě. Když někdo uráží, ignoruj (každý má právo na svůj vlastní názor (i když mají někdy v hlavně prázdno a říkají tomu vlastní názor (dík Raego))). Důležité je si kvůli takovýmto lidem neničit svůj vlastní život. A své vlastní tělo. Jasně, klidně se tomu více věnuj, víc dři, lépe jez. Ale nikdy se nedostaň do takového extrému, jak je napsáno výše. Ten nepomáhá.

Jsem si vědom, že tu dávám spoustu fotografií, které si absolutně odporují se vším, co jsem napsal. Toho tuku na sobě taky nemám moc, ale sportuji prakticky každý den, je to můj koníček, záliba. Není to pro mě smysl života. Je to bonus, kterého člověk může dosáhnout, pokud dobře zkombinuje životní styl s jídlem a právě tím sportem. Cvič tak, aby ti to neubližovalo. Ať už tělesně, tak fyzicky. Pamatuj si, že se v prvé řadě musíš cítit dobře. A od toho se odrážet.

Chlapi, neblbněte. Zdraví máme jen jedno. A tím, co děláme, si ho chceme posílit. Ne zničit. :)


A tady je video. Anglicky, ale všemu jde dobře rozumět.



23 komentářů:

  1. Wow. Tento článek jsem zhltla jedním dechem. Nejsem sice chlap, ale s klidem bych se pod něho mohla podepsat, protože se ztotožňuji s tvým přístupem.
    Přesně jak píšeš, neměli bychom se stát otroky onoho zdravého životního stylu. Mělo by nás zdravé jídlo a cvičení především naplňovat, dělat nás šťastnými. Bohužel se to velmi často zvrhne v honičku za dokonalou postavou a nesmyslné předhánění se.
    Fotky na nejrůznějších sociálních sítích často sleduji, takže si nejde nevšimnout těch kritických komentářů. Na druhou stranu s tím lidé, kteří fotkou přispívají, musí nějak počítat, no. Blbci se najdou všude. Sama bych proto takto veřejně asi nikde fotky své postavy nevystavovala (i když asi 4 na svém blogu mám).
    Zkrátka řečeno, jsem moc ráda, že jsi tento článek napsal, protože lidi by si v hlavě měli přetřídit své priority. :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To pro mě znamená moc, protože jsem si ten článek v hlavě přehrával už delší dobu. A nevěděl, jestli ho napsat. :) Díky.
      Je to tak. Stává se z toho závod, ve kterém nemůže nikdo vyhrát. Jen prohrát. A v tomto případě se prohrává úplně všechno. Velmi špatně se pak i malá část z toho získává zpět.
      Já vím, že přispívající lidé si za to trochu mohou sami. Ale když někdo neví, jak to chodí a chce radu, pomoc, cokoliv, tak to tam prostě dá. A následky si hned neuvědomí.
      Doufejme, že se to podaří časem každému. Není to záležitost jednoho dne ani týdne. Běh na dlouhou trať, jako se vším v tomto odvětví. :)

      Vymazat
  2. Moc hezky napsaný článek :) Myslím si, že takové myšlenky snad aspoň jednou za život měl každý (pořádně se nadlábnout a jít to vyhodit= žádné výčitky svědomí), ale je třeba si uvědomit, že tohle prostě není řešení. Každý extrém je špatný a začínám si všímat toho, že na různých diskuzích přibývají lidé, co to přehání. Viz. to, když si dá někdo řádek čokolády a jde hodinu běhat, aby to vyběhal. Žijeme jen jednou a je třeba si život užívat a né být jen otrokem jídla a cvičení.
    A s těma fotkama, nechápu, že se v dnešní době najde tolik zapšklých, nepřejících a zamindrákovaných jedinců, kteří mají potřebu urážet ostatní, to že se mi něco nelíbí, jde napsat i slušně. Bohužel dotyčný s tím musí počítat no.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Sice ostatním do hlavy nevidím, ale souhlasím. Někdo to skrývá, někdo ne, ale ty myšlenky tu prostě budou. Možná je to i přirozené, jako mít z něčeho strach, ale nesmí se tomu člověk poddat. Pak je to špatné. Já třeba teď taky půjdu běhat. Ale není to kvůli výčitkám. Jednoduše mě to baví a chci si vyčistit hlavu od učení, abych se na to potom mohl zase vrhnout. Dodá mi to sílu, koncentraci. Takový mám pohled na věc já. Kašlu na to, jestli jsem dneska snědl ždibec něčeho, co jiní ne. Je to můj život.
      Na internetu je takových lidí spousty a spousta se tím vyloženě baví. Je to blbé, ale je to tak a pochybuji, že se něco změní. :/
      A děkuji moc za hezké slova. :)

      Vymazat
  3. Pani, opravdu super članek. Moc se mi libi tvuj přistup. Myslim ze černe myšlenky občas, hlavně na začatku,když člověk ještě pořadně nevi jak na to, asi napadnou spoustu lidi včetne me. Diky tomu,že jsem včas zjistila jak na to, jsem naštěsti na te zdrave a spravne straně. Pohyb by nam mel delat radost a cely životni styl nas energii dobijet a ne ji brat. Mej hezky den:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Asi to k tomu svým způsobem i patří. Je jen na samotném člověku, jak se s tím vypořádá a jestli tomu podlehne. Máme to štěstí, že jsme včas zjistili, jak je to k ničemu a zbytečné. Bohužel ne každý to tak má. Pod Tvou předposlední větu se třikrát podepisuji!! :) Měj se krásně a děkuji.

      Vymazat
  4. Přijdeš mi hrozně moudrý (nesměj se, je to pravda! :D). Máš naprostou pravdu a spoustu lidí by si mělo uvědomit, že mít pud sebezáchovy je důležité. Já bych hned teď letěla znovu do posilovny, ale protože mě to baví a nabíjí mě to pozitivní energií, jako každý sport.. Prostě je to už mou součástí a nějaké jídlo přestávám řešit.. :) chlapi jsou na tom stejně, ale záleží na člověku jak moc to na sobě nechá vidět. Někomu je to třeba úplně jedno, ale druhý se kvůli jídlu nervuje..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak teď se začnu fakt červenat! :D :) Děkuju :) Jo, to jsou ty důvody, proč si jít zacvičit! Samozřejmě tu jde i o zlepšení fyzičky, lépe vypadající postavu a podobně. To v žádném případě nechci vyvracet. Ale všeho s mírou a tak, aby nás to bavilo a naplňovalo. :)
      Chlapi si to hlavně ani nepřiznají. Nebo aspoň většina. A pak z toho vznikají takové problémy.

      Vymazat
  5. Musím říct, že s tebou naprosto souhlasím. Je pravda, že se o PPP mluví hlavně v souvislosti s dívkami, ale třeba nedávno jsem zrovna koukala na dokument o anorexii, kde byli hlavní aktéři právě kluci. Postihnout to může každého, hlavně vzhledem k tomu, jak nám společnost v dnešní době nastavuje ideály a podstrkuje nám vlastní názory, které mohou mnoho lidí se slabší psychikou dohnat až těmhle extrémům. Je skvělé, že ty jsi už ty černé myšlenky vypudil a možná i to je jeden z důvodů, proč máš tak skvělou postavu. Psychická stránka dělá opravdu hrozně moc. Navíc, je to přece náš život, který bude ještě trvat spoustu desítek let a je lepší ty roky prožít v pohodě a s dobrým psychickým a tělesným zdravým, než aby byly jen plné stresu, výčitek a hrozivých následků.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Máš úplnou pravdu. :) Ten dokument jsem nejspíš viděl taky. Kdo ví, on je u žen třeba tento problém opravdu radikálnější, ale co se neřeší hned v zárodku, musí se pak napravovat ve velké a škody jsou někdy nevratné. Díky za pochvalu, pojďme si ten život ještě pořádně užít a zbytečně nestresovat. :)

      Vymazat
  6. Moc hezky napsaný článek, hlavně pravdivě. Nejsem sice chlap a toho tuku mám na sobě podstatně víc než ty, ale ztotožňuju se se vším, co jsi napsal :) Je fajn vidět, že jsou i muži, kteří tohle vnímají a přitom to mají v hlavě srovnané.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A hlavně je úplně jedno, kolik kdo na sobě má tuku (teď vynechám extrémní případy). Hlavní je, aby se člověk cítil dobře. I když tomu tak nebylo vždy, teď už pro mě život není jen cvičení a jídlo v krabičkách. Z posedlosti se stal koníček. :) Měj se krásně. :)

      Vymazat
  7. Priznám sa, občas som nad tým všetko vyvrátiť uvažovala aj ja. Proste žiadne starosti, len ješ a ješ a ješ a nepriberieš. A potom som si prečítala Diagnózu F50 a úplne si vyčistila myseľ. Tá žena, čo to písala, trpela anorexiou i bulímiou a raz si pri zvracaní dokonca zlámala rebrá. Jej kosti boli tak slabé a zle vyživované, že to proste nezvládli. A ani o tom nevedela. Teraz tá predstava, že by jej prepichli pľúca alebo čo... no brrr. Je smutné, kam až sú ľudia ochotní zájsť, len aby dosiahli nejaký nedosiahnuteľný ideál. Jeden extrém som zažila, bola som obézna a vážila takmer 100 kíl a nechcem sa tam vrátiť. Neuvedomovala som si, koľko som toho schopná zjesť na deň a koľko sladkej vody vypiť a potom mi jedného dňa trklo, že takto ďaleko nedôjdem. Proste zo dňa na deň som začala zdravšie jesť a cvičiť. Musela som sa na seba - s prepáčením - doslova nasrať, aby som sa spamätala. Ale určite by som nešla do hladovky alebo zvracania. Nie. To teda nie. A pri mužoch i ženách sme si v tomto narovno, len muži väčšinou mlčia a trpia sami, zatiaľ čo ženy o svojich problémoch kričia. Ste silnejšie pohlavie, bijete sa za seba a chcete ochraňovať... je to normálne. Je len škoda, že média nevenujú rovnakú pozornosť obom.

    Článok je perfektný a som veľmi rada, David, ozaj veľmi, že si inteligentný mladý muž, ktorý nepripustil, aby ho vysnívaný cieľ stiahol na dno. To sa proste nenosí a máš u mňa jedno veľké plus! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ty sama máš za sebou obrovský kus cesty. Fotky, které máš na profilu nějaký rok staré, tak Tě tam vůbec nepoznávám. Změnila jsi se o 100% a jde to sakra dobře vidět. A hlavně to vypadá skvěle. :) Jak sama píšeš, člověk si to ze začátku ani neuvědomuje, ať už jde o to jídlo nebo o ten hlad. Jde to ruku v ruce. I když ses na sebe musela "nasrat", tak to fungovalo a to je hlavní. Neminulo se to účinkem. :) Muži trpí sami. No, někdy se tohle dá říci i o ženách, ale asi záleží na problému a na člověku. Určitě ale nechceme, aby o našich problémech věděli všichni, takže se to skrývá a pak to tak dopadá.

      Tolik chvály si ani nezasloužím, ta spíš jde ode mě k Tobě! :) Díky moc a to plus si tu píšu na nástěnku, jak si ho vážím! :)

      Vymazat
  8. Supr článek:) Taky jsem kdysi zkoušela tyto populární avšak nebezpečné metody (ne) hubnutí. Vydržela jsem týden nejíst, jen jsem pila vodu a čaj. Spolužáci si pamatují, že jsem v tu dobu vypadala příšerně zeleně, jak kdybych měla každou chvíli umřít. Pak jsem taky zkoušela jídlo vyzvracet- opravdu nechutné, ještě když si vzpomenu. K tomu do počtu připočtu také grepovou a mléčnou dietu a následný jojo efekt. Teď se už skoro rok snažím jíst zdravě, ale vím, že všechny ty předchozí zkušenosti zbrzdily můj metabolismus, takže to hubnutí půjde hůř... co se dá dělat, bojovat :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky takový extrém. Jen voda a čas, to musí být celkem brutální. Tu grepovou ani mléčnou dietu neznám, ale nezní to lákavě. Hlavně, že jsi se z toho dostala. Teď to třeba půjde pomalými kroky, ale půjde. :) A bez nějakých jojo efektů a trápení se. :)

      Vymazat
  9. To bych do tebe vůbec neřekla. Nemyslim to špatně, to vůbec, jen jsem si myslela že s takovými problémy se setkáváme jenom my.
    Teda my a kluci párátka, co nesportují a nic nedělají, takoví ti co mají náběh na anorexii.
    Absolutně nechápu co proti tobě nějaký anonym může mít, z toho je uplně jasně vidět závist, protože upřímně - kterej kluk by nechtěl mít tělo jako ty (a ani já bych se za tvoje břišáky nezlobila mimochodem :D)
    Já jsem na zvracení taky párkrát měla myšlenky (třeba když jsem se hodně, ale hodně přejedla) ale říkám si.. Na to si měla myslet dřív blbko, měla si jíst s rozumem.
    No a očividně to zafungovalo, protože takový problém už rozhodně nemám ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. On ten názor panuje asi všeobecně, ale opak je pravdou. U mně to třeba nebyl až takový extrém, ale ty myšlenky prostě nevyženu. Když se tím člověk nechá pohltit, musí to být peklo škrábat se zpátky. A díky moc, moje břišáky se tetelí blahem. :D

      Hlavně, že sis to uvědomila včas. Taky si to tak říkám. Měl si na to myslet dřív, nepřejídat se. Úplně přesně. Stává se mi to sice už jen málokdy, a spíš než abych z toho měl výčitky, tak je to kvůli tomu, že je mi zle. :D

      Vymazat
  10. Velice zajímavý a hlavně výstižný článek :) V dnešní době se s PPP spojují hlavně ženy a muži jsou tak nějak zatlačeni do pozadí, že si většina lidí vůbec neuvědomuje, že i muže může některou z těchto zákeřných psychických nemocí poskytnout. Je skvělé, že ses na to rozhodl upozornit :)

    OdpovědětVymazat
  11. ty jo na zvracení jsem snad asi nikdy nepomyslela, jelikož jsem finančně myslící člověk a pro mě by to bylo vyhozování peněz oknem, takže i dkyž jsem jedla fakt málo a měla výčitky, furt jsem se radši nadměrně hýbala než abych zvracela (i když ted vím, že to je prašt jako uhod). Je to zajímavé vědět, že i o tomhle uvažoval i kluk jako ty. Postavu máš podle mého fakt senza, ale ono asi dělá taky hodně to, že jseš mladý. T y vysekaný borci v časopisech a na podiích jsou na pokraji sil, na konci diety dehydratovaní a tak, takže tak vypadají jen pár dní a pak se vrátí do starých kolejí.

    OdpovědětVymazat
  12. Proti předřečnikům jsem, myslím, jak se řiká ve tředním věku. Teď je pro měvíc důležitý pocit, že to dělám pro sebe, porovnávám svoje pocity před - jak to říct - prozřením a teď, kdy cvičím, snažím se zdravě jíst a pomalu, v klidu hubnout. Nikam se neženu, užívám si dobrý pocit. Jinak - odchodu jídla z těla v protisměru se snažím zabránit i při případných zdravotních problémech, natož při hubnutí. Na to nemám žaludek :-) Netušila jsem, že tohle řeší i chlapi... Každopádně jsem ráda, když se dozvím něco z druhého břehu :-)
    Mimochodem - na Tvoje fotky je radost položit oko :-)

    OdpovědětVymazat
  13. Na zvracení pomyslela spousta lidí, ani já nejsem výjimkou. Ale pak jsem si uvědomila, že to není ta správná cesta... a tak se snažím se sebou něco dělat tou správnou cestou. Sice to stojí hodiny potu, dřiny, slz a bolesti, ale pevně věřím, že pak budu spokojená a hlavně šťastná.

    OdpovědětVymazat