úterý 25. listopadu 2014

Cvičení jako módní záležitost

Takové malé zamyšlení. Člověk si za tu dobu, co cvičí, všimne velké spousty věcí. Bylo zde několik desítek, ne-li stovek lidí, kteří chtěli cvičit, cvičili a cvičí. A nebo už necvičí. Ono to je vlastně jedno. Každý se hledá, někdy se najde dřív, někdy později. Tak to je i v posilování, nějakém rozumném životním stylu a stravě. Nikdy to nejde hned. Je to cesta, která je protkána spoustou zatáček, jednosměrných uliček (ve kterých prostě pak musíte couvat) a překážek. Buď to zvládnete nebo ne. A když to nezvládnete, přestane vás to bavit nebo prostě zjistíte, že k tomu nemáte vztah, neznamená to, že jste slabí. Každý nemusí cvičit, každý nemusí mít tělo podle nejnovějších standardů a stejně se může mít fajn a může být šťastný. Jsou určité meze, které by člověk sice překračovat neměl (pokud má rád sebe a své okolí), ale je to jeho život.



Já už si nepamatuji, jestli jsem psal nějaký článek o tom, jak mě někdo chápe/nechápe, protože cvičím a snažím se dodržovat nějaké zásady stravování a podobně. Své zásady, žádné dogmata. Některé měsíc to jde lépe, někdy hůře, ale to k tomu patří. Nikdo z nás neútočí na prvenství v kulturistických soutěžích, takže tím nemusíte být tak posedlí. Je jen na vás, jestli si ten den zacvičíte nebo si dáte zákusek. Stejně jako z vás ten jeden den bez cvičení neudělá cvalíka, tak vás nezničí jeden zákusek. Nebo dva. Někdy i tři. Pokud to máte nastavené v hlavě správně, funguje to. Pokud je to jinak, možná tento styl není tak úplně pro vás. Cítit se dobře, dělat co mě baví a nestresovat. Cvičit z donucení je jako se něco učit mechanicky nazpaměť. Na chvilku vám to bude k užitku, časem ale zjistíte, že to byla ztráta času.

Abych byl upřímný, poslední dobou si všímám spousty věcí, které se mi třeba nelíbí. Nechci nikoho soudit, vyvozovat nějaké předčasné závěry a podobně. Jen se k tomu vyjádřit. V našem městě postavili nové hřiště na workout. A světe div se, to hřiště opravdu není špatné. Dá se tam dobře zacvičit a po našem několikaletém působení na školním hřišti v Poličné je to jako nová posilovna. Spousta lidí tam chodí cvičit, což je vhodné, protože k tomu to hřiště je. K čemu už moc vhodné není? K vysedávání malých spratků s cigaretou v ruce a stylem cvičení "jeden shyb - jedno cigáro". Nejen že překáží a smrdí, taky se velmi často neumí chovat. Možná stárnu, ale za našich mladých let jsme chodili kouřit a pít někam, kde nás žádný dospělý nemohl najít, aby nebyl průser.


Někdo by si mohl říct, že aspoň teda něco dělají, že je to dobře. Ale to mi nepřijde jako správná úvaha. Na ty průlezky přijdou jen pro to, aby házely moudra o jejich oblíbených interpretech a o tom, jak cvičí. Na to si klidně můžou zůstat ve škole. Na jednu stranu je skvělé, že hudba a lidé, co ji produkují dokážou ovlivnit spoustu lidí (například k tomu cvičení). Jen je trochu směšnější pak porovnávat texty z doby před rokem a teď. Z písniček o děvkách a chlastu se staly najednou motivační songy o železu, svých splněných cílech a podobně. Jasně, vyvíjí se každý a není to hned. Ale ten skok je obrovský. Jakoby by bylo třeba to vyhasínající poselství v nicneříkajících textech třeba podnítit něčím novým. Nebudu ale nikomu křivdit, u některých ta změna jde poznat. Šel do sebe a pracuje na tom. To mu nikdo neodepře. U spousty z nich jde ale jen o nechutné pozérství, které jim prostě někteří žerou.

Jdi si za svým snem, nevzdávej se a všechno dokážeš. Nedej na druhé, jdi si svou vlastní cestou. A tak dále a tak dále a tak dále. Takovými větami bych mohl zaplnit celý odstavec. Mají svůj účel, bezpochyby. Motivační formule nejsou ničím špatným a člověk si musí ujasnit, za čím jde a proč. Co už je horší, je neustálé fňukání nad tím, jak je někdo nedoceněný, jak se jeho názory neslučují s názory zbytku a podobně. Lidé si nějakým způsobem předsevzali, že když budou cvičit, budou se nějakým způsobem odlišovat. A je z toho spousta problémů. Neustále někde čtu, jak si lidé ve statusech dokazují co dokázali, co nabrali, co shodili a jak vypadali teď a jak vypadají potom. Proč ne, pochválit se neškodí (když to není přehnané). Přehnané jsou ale řeči o tom, jak jim při jejich cestě neustále někdo hází klacky pod nohy, jak je nikdo nechápe a jak je nikdo nedocení. Jak se mu všichni smějí. To jako vážně? Za celou tu dobu co se v tom pohybuji, si prostě nevzpomínám na to, že by se lidé všeobecně smáli nějakým proměnám, fotkám se změnou nebo něčím podobným. Spíše se setkávám s tím, jak si na něco takového pořád někdo stěžuje. Lev nepotřebuje ovce a jejich názory a podobné žvásty. Tihle lidé jen tvoří tu mylnou představu ostatních o tom, jak se všichni smějí tomu klukovi, co chodí do posilovny. Nikdo se mu nesměje, dokud si o to sám tímto nezačne říkat.

Hezké úterý!


7 komentářů:

  1. Ahoj Davi, strašně příjemný článek, i když mne se nejvíce líbí ten nadpis. Protože - buďme upřímní - fakt začínám vnímat, jak to je poslední dobou jen o tom být IN: Lidi jsou cvičením posedlí jako nejnovějším filmem, jen aby se mohli 1000x fotit v posilovnách a fotit hadříky a kdesi cosi. Tak dva tři roky zpátky to ještě takové nebylo. Nemýlím-li se. Dnes vzniká a zaniká tolik fitness blogů, instagramů, začínám v tom mít chaos, kdo to myslí vážně a kdo jde prostě jen s dobou. Na jednu stranu je to velmi příjemné zjištění, že lidé do toho začínají vidět (nebo jak to říct), ale já sama jsem znechucena. Vlastně ne znechucená. Ale otrávená.

    S tím odstavcem pod tou první fotkou souhlasím do písmene. Lidé nechápou, že nemusí být 365 dní v roce na vrcholu. To nejsou ani ti, co to dělají profesionálně. Nebo se mi teď nelíbilo (budu mluvit o sobě), že jsem se v soukromí bez asistence čtenářů rozhodla pro low-carb. Do prdele. Chtěla jsem si to jen vyzkoušet. A pak jsem o tom napsala na svém soukromém blogu. Že jsem to vůbec dělala. Dostala jsem pár mejlů, kde mi i když slušně, tak nechápavě bylo sděleno, že to nemám zapotřebí a co tím sleduji a že jsem se asi zbláznila, že prostě nemusím jít s dobou jen proto, že to dělá každý. Co je K...A lidem do toho... Já nešla s dobou, jen už mám za sebou toho tolik, nemám se kam hnát. Mám pocit, že jsem už docílila všeho a tak jsem zkusila nějakou další výzvu. Lidi to berou strašně vážně. Jeden den obdržím komentář... nejez pečivo, lepí to střeva. Druhý den, nepij mlíko. Třetí den oříšky si namáčej. Čtvrtý den jíš málo ryb. Pátý den jíš moc masa. Šestý den jíš málo masa. Más málo sacharidů. Málo bílkovin. Hodně sacharidů. Hodně mléčných výrobků. Hodně vzduchu...

    Jsem si teď posteskla.. :D Ale přišlo mi to jako vhodné místo :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, mimochodem, přijde mi to nebo jsi v článku narážel na Revoltu? :D

      Vymazat
    2. Kristi naprosto s tebou souhlasím... :(

      Vymazat
  2. Mě by teda taky dost vadilo cvičit někde, kde se povalují nejaci floutci s cigaretou v puse. Taky mi někdy přijde, že někteří lidí řeší to fitness a vše kolem jako nejaci profici, přitom jsou to obyc lidí co to mají jako hobby. Jinak ty sondy o cvičení jako Tezky váhy jsou dost pozersky :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Tak trend to není úplně špatný, ne? Účel světí prostředky.. Když budou lidi fit, ať si to fotí kamkoliv.. Jít do posilky jen si tam udělat selfíčko asi nikdo nepůjde. Teda doufám :) Instagram, kde si jedu fit styl, mám také - ale dávat si tam svoje fotky se lehce zdráhám :) To spíš jídlo pro inspiraci, nějaké fotky z běhání.. Sebe jen sporadicky, a to pouze progres. Cvičit jsem začala na jaře, takže jdu dost možná s touto módní vlnou, i když pohnutky k tomu byly jiné - nespokojenost. Až když jsem objevila, kolik je podobných lidí, tak jsem začala mít vyšší cíle, než jen zhubnout. A teď otázka, zda-li je to ok, či ne :)

    OdpovědětVymazat
  4. Na jednu stranu tě chápu a souhlasím, na druhou stranu je možná dobře, že se cvičení stává módní záležitostí. Samozřejmě, že teď každý potřebuje fotku z posilovny a předvádět se, jak je cool, že tam chodí, ale člověk už tak nějak pozná, kdo to dělá pro image a kdo pro sebe :) Ať už to dělá z jakéhokoli důvodu, trochu toho pohybu nikomu neuškodí, naopak... takže i ty songy se hodí a můžou pomoct hlavně třeba mladejm :))

    OdpovědětVymazat
  5. Tak to vystihuje i situaci v mém rodném městě a v malém fitku, kde se mladí opravdu spratkové hecují, motivují, každou chvíli se promenádují kolem zrcadel a mají super drsné poznámky, naloží si tolik kotoučů, že s nimi zvládnu tak max. 6 rep. a pak se jak největší borci procházejí sem a tam... taky se mi nelíbí fotky ala instagram, kdy každé selfíčko z posilovny musí dokazovat, že já tam jsem, ale to jestli jsem cvičil/a dobře a dal/a jsem do toho všechno už pod fotku nenapíší :) Strašně moc lidí v okolí začalo cvičit (mohla jsem je částečně motivovat i já, kamarádi, spolužáci se mě ptají a já jim ráda poradím,když vím a najednou v posilovně potkávám pět spolužáků :D) je to fajn, ale pozérství a ty cigarety hned po fitku, není to co bývalo... Já osobně nemám taky co vykládat, cvičím sotva rok, ale snažím se nepovyšovat se a nemyslet si, když mě někdo obdivuje, tak se červenám, protože pořádně ani není za co, to může zvládnout každý druhý :)

    OdpovědětVymazat